Nikifor (21. května 1895, Krynica , Rakousko-Uhersko – 10. října 1968, Folusz , Polsko ), také známý jako Nikifor Krynicki , narozený jako Epifaniy Drovnyak ( Epifaniusz Drowniak ), byl lemkovský naivní malíř. Nikifor namaloval přes 40 000 obrázků – na listy papíru, stránky sešitů, krabičky od cigaret a dokonce i na slepené kousky papíru. Tématem jeho umění jsou autoportréty a panoramata Krynice s lázněmi a pravoslavnými a katolickými kostely. Většinu života podceňovaný, v pozdních dobách se proslavil jako naivní malíř. 
Životopis
Málo je známo o Nikiforově soukromém životě. Většinu svého života žil sám v extrémní chudobě v Krynici a byl považován za mentálně postiženého. Měl potíže s mluvením a byl téměř negramotný. Až po jeho pozdějších letech se zjistilo, že jeho jazyk byl ve skutečnosti připojen k patru, což způsobilo, že jeho řeč byla pro většinu lidí nesrozumitelná. V roce 1930 objevil jeho první obrazy ukrajinský malíř Roman Turyn, který je přivezl do Paříže. Tím získal Nikifor určitou slávu mezi Kapisty, skupinou mladých malířů vytvořených kolem Józefa Pankiewicze. To však nezměnilo jeho osud, protože jeho umění bylo v Polsku stále podceňováno. V roce 1938 Jerzy Wolff publikoval nadšenou recenzi Nikiforova umění v (polském) vydavatelství Wydawnictwo ''Arkady'' měsíčníku a koupil některá jeho díla. Nicméně příchod druhé světové války zabránil Nikiforovi získat hodně populární proslulosti.
V roce 1947 byl Nikifor deportován během operace Visla , kde byly lemkové a ukrajinské menšiny násilně přesídleny komunistickým režimem do severního a západního Polska, pryč od jejich domovských předků na jihovýchodě. Třikrát se pokusil vrátit a úřady mu povolily zůstat potřetí.
V roce 1960 se Nikifor setkal s Marianem Włosińskim, malířem žijícím v Krynici. Ten se rozhodl zasvětit svou kariéru a život pomoci staršímu umělci a propagoval jeho díla ve velkých polských galeriích. To vedlo k velké a úspěšné výstavě ve Varšavě v Galerii umění Zachęta . Dne 10. října 1968 Nikifor zemřel ve veřejném pečovatelském domě ve vesnici Folusz . Byl pohřben na Starém hřbitově v Krynici . Po jeho smrti byla většina jeho děl Włosińskim uchována a darována různým muzeím. Nejúplnější sbírka je uložena v Regionálním muzeu Nowy Sącz a v krynickém muzeu Nikifor.
Během svého raného života dostal Nikifor péči v místní nemocnici v Krynici a zaplatil za služby svými obrazy. Když míchal své barvy s plivem a nemocnice se bála, že má tuberkulózu , mnoho obrazů bylo zničeno.
Jméno a příjmení Nikifora byly předmětem sporů již více než půl století, protože neměl žádné známé příbuzné ani dokumenty a byl téměř negramotný. Svá díla podepisoval jmény Nikifor, Netyfor nebo Matejko. V roce 1962 komunistické úřady v Polsku svévolně zvolily jméno Nikifor Krynicki (Nikifor z Krynice, podle místa jeho bydliště), aby mu mohl být vystaven cestovní pas . Tento akt byl soudem v roce 2003 prohlášen za neplatný na základě prohlášení polského sdružení Lemko. Soud identifikoval dokumenty, které uváděly, že Nikifor byl pokřtěn Epifaniy Drowniak ( polsky Epifaniusz Drowniak ) a jeho matka byla Eudokia Drowniak, Lemka. Po rozhodnutí soudu bylo jméno na jeho hrobě na krynickém hřbitově pozměněno. Jeho náhrobek nyní nese dvě jména: „Epifaniy Drovnyak“ v azbuce a „Nikifor Krynicki“ v latince.
V populární kultuře
Poslední roky Nikifora byly tématem filmu Krzysztofa Krauze Můj Nikifor z roku 2004, v němž se v roli umělkyně představila herečka Krystyna Feldman.
V roce 1968 vydala polská folk-rocková skupina No To Co album s názvem „Nikifor“ s poctou stejnojmennému umělci. Album také představovalo jeden z jeho obrazů jako přebal.
FDB
Jeden z nejvýznamnějších naivních malířů Polska, známý pod jménem Nikifor Krynicki, se narodil v polském lázeňském městečku Krynica Zdrój. Jeho matkou byla chudobná, mentálně retardovaná a hluchoněmá Rusínka Evdokia Drowniak , živící se donáškou vody do krynických penzionů a lázeňských domů, otcem pak neznámý muž, pravděpodobně někdo z lázeňských hostů (spekuluje se o jednom z polských malířů, kteří v Krynici často pobývali). Po něm měl chlapeček, označující sám sebe jménem podivným jménem Netofyr, zdědit výtvarný talent, zatímco po matce zase vrozené duševní onemocnění a vadu řeči i sluchu. Malý Netofyr odmala vyrůstal v bídě a všeobecném posměchu a po matčině smrti (v době 1. světové války) i téměř naprosté izolaci, ze které si od útlého dětsví pomáhal svojí vášní pro kreslení.
Prvním, kdo si jeho obrázků povšimnul, byl roku 1930 ukrajinský malíř Roman Turyna, který se, prozatím však bezúspěšně, pokusil získat pro autora půvabných obrázků větší ohlas a uznání. To se podařilo až Jerzymu Wolffovi, římskokatolickému knězi a znalci umění, který Netofyrovy kresby r. 1938 publikoval v časopisu "Arcade". Sám sice koupil velkou sbírku jeho děl, ale svérázný umělec přesto nadále zůstával v chudobě a nedocenění. Svou první samostatnou výstavu zažil až roku 1949, kdy byl pod jménem Jan Nikifor představen ve varšavském uměleckém salónu SARP. V letech 1948-1959 Nikifor žil pod patronací krakovských umělců, manželů Banachových, kteří mu pomáhali s pořádáním vnitrozemských i zahraničních (Brusel, Paříž, Amsterodam, Hannover, Frankfurt nad Mohanem, Lutych a dokonce i Haifa) výstav. Od roku 1960 pak jejich úlohu převzal malíř Marian Włosiński, který se Nikiforovi na svůj vlastní úkor snažil vytvořit ty nejlepší podmínky pro práci a život. I tak se malíř, prodávající své obrázky doslova "za hubičku", do smrti nedokázal vymanit z chudoby.
Poněkud dětinsky založený umělec byl velkým krynickým patriotem, který své rodiště jen nerad opouštěl. Tvrdohlavě se do něj vracel i navzdory dvojitému pokusu o přestěhování do okolí Szczeczina (v rámci vládní akce "WISLA" - snahy o nucené přesídlení lidí rusínského (łemkovského) původu), kdy oněch téměř 700 km, dělící jeho rodnou pahorkatinu od baltského pobřeží zdolal převážně pěšky a sám. Ale teprve roku 1962, kdy se měl osobně zúčastnit slavnostní vernisáže svojí výstavy v Bulharsku, se přišlo na to, že Nikifor nevlastní žádné doklady. Na žádost předsedy Městské národní rady mu proto byl soudním rozhodnutím vydán rodný list s datem narození 21.5. 1895, znějící na jméno Nikifor Krynicki. Pro umělce samotného se tím mnoho nezměnilo, nový občanský průkaz sice převzal, ale i nadále se všude podepisoval pouze jako Netofyr, Nikifor, anebo Matejko. O změnu se postaral teprve Okresní soud v Muszyně, který na žádost organizace "Svaz Łemků" 27. března r. 2003 oficiálně umělcovo jméno změnil na Epifaniusz (Epifan) Drowniak.
Základem Nikiforovy rozsáhlé tvorby (údajně až 40 000 obrázků, z nichž nejstarší dochované pocházejí údajně z roku 1920), jsou především akvarely krynických budov a kostelů, vyvedených v jemných pastelových barvách a často zdobených bohatou bordurou. Dalším jeho oblíbeným námětem byly náboženské výjevy, krajinky a také autoportréty. Největší sbírka jeho obrazů a kreseb, malovaných převážně na různých útržcích papíru, starých obálkách, obalech od čokolád a jiného zboží či kouscích kartónu se nachází v Regionálním muzeu města Nowy Sacz, v historické vile Romanówka si je však mohou prohlédnout i současní hosté lázní Krynica-Zdrój. Poslední období svého života Kryninicki strávil v plicním sanatoriu v nedaleké vsi Folusz, kde také 10. 10. r. 1968 zemřel na TBC. Mezi vzorné pacienty však rozhodně nepatřil, těžko snášel léčebný řád a především z injekcí měl přímo panickou hrůzu. I zde usilovně maloval, ale ke zděšení svého okolí umíněně ředil barvy tak, jak to měl odjakživa ve zvyku - tedy svými vlastními slinami. Proto také valná většina obrázků skončila po jeho smrti v plamenech nemocniční kotelny. Na krynickém hřbitově je dodnes možné navštívit malířův hrob, nesoucí na svém náhrobku dva nápisy: "Nikifor Krynicki" v latince a "Nikifor Epifan Drowniak" v azbuce.
Film Můj Nikifor
Nikifor Krynicki, světoznámý naivní malíř, žil jako žebrák, slávy si nehleděl a stačilo málo a byl by zemřel v zapomnění. Režisér Krzysztof Krauze natočil svůj film civilně, střídmě a trochu staromódně. Kromě toho, že roli Nikifora hraje žena, tu není nic pro milovníky senzací. Můj Nikifor ale představuje v současné postkomunistické kinematografii výjimku právě pro svou neokázalost, inteligenci a vnitřní náboj, který do polského filmu naposledy vnesl Krzysztof Kieślowski. V Nikiforovi nejde o prchavou situaci vymezenou hmatatelným životem. Podivný příběh blázna a jeho opatrovníka vypráví o tom, že lidské nitro je naprosto záhadné a že jeho tvořivé síly vyzařují do okolí způsobem, který se nedá dopředu odhadnout.
